Jak pracuji

Někdy dobře víme, co děláme, ale už méně rozumíme tomu, proč to děláme právě takhle.

Proč je pro mě tak těžké odmítnout?
Proč potřebuji mít věci pod kontrolou?
Proč mám pocit, že musím všechno zvládnout?
Proč se tak bojím udělat chybu?
Proč se ve vztazích stále dostávám do podobných situací?
Proč vím, co bych chtěl změnit, a přesto to nedokážu?

Právě tyto souvislosti v terapii společně hledáme.

Nejde mi jen o to, co vás trápí, ale také o to, jak jste se naučili zvládat život, vztahy a sami sebe. Co vás ovlivnilo, jak jste si postupně vytvořili představu o sobě a druhých a jak se podle ní rozhodujete dnes.

To, co dnes působí potíže, kdysi mohlo dávat dobrý smysl

Naše způsoby zvládání života nevznikají náhodou.

Člověk se během života učí, co musí dělat, aby obstál, byl přijímaný, cítil se v bezpečí nebo si našel své místo mezi druhými.

Někdo se naučí být silný a všechno zvládat sám. Jiný se snaží nezklamat a vyhovět druhým. Někdo potřebuje mít věci pod kontrolou, další se raději vyhne situacím, ve kterých by mohl selhat. Někdo se stará především o druhé a své potřeby odsouvá stranou.

Tyto způsoby nám mohly dlouhou dobu dobře sloužit.

Potíž nastává ve chvíli, kdy je používáme stále stejně i v situacích, ve kterých už je nepotřebujeme – a ony nám začnou komplikovat vztahy, rozhodování nebo vztah k sobě samým.

Proto se v terapii nesnažím člověku jednoduše říct, co má přestat dělat.

Nejdříve se společně snažíme pochopit:

K čemu to potřebujete? Co vám to přináší? Před čím vás to chrání?

Když tomu začneme rozumět, otevírá se prostor pro změnu.

Nehledáme, co je s vámi špatně

Je snadné začít o sobě přemýšlet prostřednictvím nedostatků.

Jsem moc citlivý.
Neumím říkat ne.
Jsem příliš kontrolující.
Pořád všechno řeším.
Málo si věřím.
Jsem nerozhodný.

V terapii se snažím na podobné věci dívat trochu jinak.

Místo otázky "Co je se mnou špatně?" mě zajímá:

"Jaký smysl to v mém životě dává?"

Potřeba kontroly může souviset se snahou zajistit si bezpečí. Vyhovění druhým může chránit před odmítnutím. Perfekcionismus může pomáhat vyhnout se pocitu selhání. Péče o druhé může být způsobem, jak si zajistit blízkost a své místo ve vztahu.

To neznamená, že všechno, co děláme, je pro nás dobré.

Znamená to, že než začneme něco měnit, stojí za to tomu porozumět.

Zajímá mě váš způsob vidění světa

Dva lidé mohou zažít velmi podobnou situaci a každý si z ní odnést něco jiného.

Proto v terapii nehledáme jen události, které vás ovlivnily. Zajímá nás také význam, který jste jim dali.

Jak jste se naučili přemýšlet o sobě?

Co očekáváte od druhých?

Co podle vás musíte splnit, abyste byli přijímáni, milováni nebo dost dobří?

Co si nesmíte dovolit?

Čeho se snažíte vyvarovat?

A co děláte ve chvíli, kdy se cítíte nejistí nebo ohrožení?

Postupně se tak může začít ukazovat určitý vzorec – způsob, kterým přistupujete k sobě, k druhým i k životním situacím.

Ne proto, abychom vás zařadili do nějaké škatulky, ale abyste měli možnost svůj vlastní způsob fungování vidět a rozhodovat se svobodněji, jestli podle něj chcete jednat i nadále.

Změna nemusí znamenat stát se někým jiným

V terapii se nesnažíme vytvořit "lepší verzi" člověka.

Často není potřeba zbavit se nějaké své vlastnosti. Potřebujeme spíše získat větší možnost volby.

Člověk, který se celý život stará o druhé, se nemusí přestat starat. Může se učit neztrácet přitom sám sebe.

Člověk, který potřebuje mít věci pod kontrolou, nemusí začít být lhostejný. Může postupně rozlišovat, co může ovlivnit, co je jeho odpovědnost a co už může nechat na druhých.

Člověk, který se bojí selhání, nemusí čekat, až se přestane bát. Může získávat odvahu něco zkusit, přestože si výsledkem není jistý.

A člověk, který je zvyklý vyhovět druhým, se nemusí stát bezohledným. Může se učit brát vážně také vlastní potřeby.

Změna pro mě není popřením toho, kým jste. Je rozšířením možností, které máte.

Nestačí jen porozumět

Porozumění sobě je důležité, ale samo o sobě nemusí ke změně stačit.

Proto v terapii nezůstáváme pouze u hledání toho, odkud vaše současné způsoby fungování pocházejí.

Postupně hledáme také to, co můžete zkusit jinak v běžném životě.

Někdy může jít o malý krok – říct něco, co obvykle neřeknete, nechat část odpovědnosti na druhém, dovolit si odmítnout, požádat o pomoc, udělat něco nedokonale nebo chvíli vydržet nejistotu, kterou jste se dosud snažili rychle odstranit.

Nový způsob nemusí být hned příjemný ani přirozený. Často právě proto, že ten starý známe velmi dobře.

Terapie může být místem, kde nové možnosti nejprve společně hledáme a potom zkoušíme, co se stane, když se odvážíte udělat něco trochu jinak.

Povzbuzení místo tlaku na změnu

Důležitým pojmem individuální psychologie je pro mě povzbuzení.

Povzbuzení neznamená říkat člověku, že všechno bude dobré, ani hledat na všem něco pozitivního.

Vnímám ho spíš jako podporu odvahy.

Odvahy nebýt dokonalý.
Odvahy udělat chybu.
Odvahy nevědět.
Odvahy něco zkusit, i když nemám jistotu, že to zvládnu.
Odvahy být ve vztahu s druhými a zároveň neztratit sám sebe.

Člověk nemusí nejdříve získat sebevědomí, zbavit se strachu nebo mít všechno vyřešené, aby mohl něco změnit.

Někdy stačí začít dělat malé kroky navzdory nejistotě.

Terapie jako spolupráce

Terapie je pro mě setkání dvou lidí v rovnocenném vztahu.

Vy jste odborníkem na svůj život. Já do našeho společného přemýšlení přináším svůj terapeutický pohled, zkušenosti, otázky a možnost všimnout si souvislostí, které mohou být zevnitř vašeho příběhu obtížně viditelné.

Nebudu vám říkat, jak máte žít nebo jaké rozhodnutí máte udělat.

Nebudu ale ani jen mlčky naslouchat.

Budu se ptát, společně s vámi přemýšlet, vracet se k tomu, co říkáte, upozorňovat na souvislosti a někdy nabídnu jiný pohled. Můžeme se zastavit i u rozporů mezi tím, co si přejete, a tím, co pro to ve skutečnosti děláte.

Důležitá je pro mě otevřenost, respekt a možnost spolu o tom, co se v terapii děje, mluvit.

A protože terapie je setkání lidí, patří do ní podle mě také přirozenost a humor.

Individuální psychologie Alfreda Adlera

Ve své práci vycházím především z individuální psychologie Alfreda Adlera.

Adlerovský přístup se dívá na člověka jako na celek. Naše myšlenky, emoce a chování nevnímá odděleně, ale jako součást způsobu, kterým se orientujeme v životě, ve vztazích a mezi druhými lidmi.

Důležité pro mě je přesvědčení, že naše chování má určitý směr a smysl. Neptáme se proto pouze na to, co určitému chování předcházelo, ale také na to, k čemu člověku slouží a čeho se jeho prostřednictvím snaží dosáhnout nebo čemu se snaží vyhnout.

Velkou roli hraje také potřeba někam patřit, mít své místo mezi druhými a cítit, že jsme hodnotnou součástí vztahů a společenství.

V průběhu života si každý z nás vytváří vlastní způsob, jak toho dosahovat. Adler tento jedinečný způsob vnímání sebe, druhých a světa označoval jako životní styl.

V terapii ho společně poznáváme ne proto, abychom hledali chyby v minulosti, ale abychom lépe rozuměli tomu, podle jakých pravidel žijete dnes – a zda vám tato pravidla stále vyhovují.

Nemusíte vědět, kde začít

Na terapii nemusíte přicházet s přesně pojmenovaným problémem, vysvětlením jeho příčin ani s jasnou představou, čeho chcete dosáhnout.

Můžete přijít i s tím, že jen víte, že něco ve vašem životě není tak, jak byste potřebovali.

Od toho můžeme začít.

Nemusíte být připraveni něco změnit.

Můžeme nejdříve společně pochopit, proč je tak těžké to změnit.

Vložte svůj text...